Najvyšší súd ČR z 30.8.2011 - Vydanie zdravotnej dokumentácie a vlastnícke právo

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání originálu své zdravotnické dokumentace za roky 1974 - 1976; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vyložil, že ačkoli má pacient právo na poskytnutí informací ohledně svého zdravotního stavu zachycených ve zdravotní dokumentaci a v dalších zápisech (§ 67 odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zákon“), z žádného právního předpisu nevyplývá, že by mu bylo zdravotnické zařízení povinno dokumentaci vydat. Obdobná povinnost se nepodává ani z předpisů, jichž se žalobce dovolává (zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů ustanoveného zástupce pak odvolání žalobce pro subjektivní nepřípustnost odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dále doplnil, že zdravotní dokumentace není ve vlastnictví pacienta; obsahuje sice soubor údajů osobní povahy, nelze však souhlasit s názorem, že listiny, z nichž se dokumentace sestává, jsou ve smyslu § 120 obč. zák. součástí jedné věci, a to „součástí pacientových osobních údajů“. Listiny, které dokumentaci tvoří, nelze s údaji, jež jsou v nich zachyceny, ztotožňovat. Ani z pacientova práva na informace nelze vyvozovat jeho vlastnické právo k hmotnému nosiči, na němž jsou údaje zachyceny. Naopak pokud je výslovně zákonem definováno právo pacienta na informace a způsob jeho realizace, je zřejmé, že k dokumentaci vlastnické právo mít nemůže, jinak by uvedená úprava postrádala smyslu. Pro rozhodnutí o podané žalobě je postačující závěr, že dokumentace není ve vlastnictví pacienta. Je-li tomu tak, a je-li zároveň nesporné, že žádný právní předpis neukládá zdravotnickému zařízení vydání zdravotnické dokumentace na přání pacienta, chybí podklad, na němž by mohlo být žalobě vyhověno. Žalobě by nemohlo být vyhověno, ani pokud by byly údaje ve zdravotní dokumentaci chybné, úmyslně zkreslené, popřípadě by jich bylo nadále zneužíváno k žalobcově újmě. Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že zdravotnická dokumentace je státním vlastnictvím, neboť zdravotnické zařízení jejím vedením plní státem zadaný veřejnoprávní úkol, je financována z veřejných prostředků a vše se děje ve veřejném zájmu, tj. v zájmu fungování zdravotní péče, která je veřejným statkem a již je povinen zajišťovat stát.